01.01.2018
19. března 2013 advokát JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský podal stížnost k Evropské komisi na porušení evropského práva Českou republikou (konkrétně článku 205 směrnice 2006/112/ES), kvůli právní úpravě ručení za neodvedenou daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 109 odst. 2 až 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Jedná se o napadení většiny ustanovení zákona o DPH upravujících institut tzv. ručení příjemce zdanitelného plnění.
8 druhů ručení příjemce zdanitelného plnění
V současné době příjemce zdanitelného plnění ručí za DPH neodvedenou dodavatelem pokud:
příjemce věděl nebo vědět měl a mohl, že
- DPH nebude úmyslně zaplacena,
- poskytovatel se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo
- dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody,
úplata za plnění je
- bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny,
- poskytnuta zcela nebo zčásti na bankovní účet vedený v zahraničí, nebo
- poskytnuta zcela nebo zčásti na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn,
dodavatelem je
- tzv. nespolehlivý plátce, nebo
- neregistrovaný distributor pohonných hmot (v případě nákupu pohonných hmot od této osoby).
Tzv. institut ručení za nezaplacenou daň z přidané hodnoty byl zaveden od 1. dubna 2011 v § 109 zákona o DPH.[1] Tento institut vychází z článku 205 směrnice 2006/112/ES a je iniciován snahou zamezit organizovaným podvodům v oblasti DPH, které dlouhodobě představují značný únik veřejných prostředků členských států. Zpočátku šlo o užší rozsah ručení příjemce zdanitelného plnění, vztahující se konkrétně na případy, kdy příjemce věděl nebo vědět měl a mohl, že DPH nebude úmyslně zaplacena, nebo že poskytovatel se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody. Příjemce už také ručil v případech, kdy úplata za zdanitelné plnění bez ekonomického opodstatnění byla zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny (§ 109 odst. 2 písm. a) zákona o DPH).
Zákonodárce institut ručení za nezaplacenou daň pak rozšířil na další situace dvěma novelizacemi zákona o DPH. Od 1. ledna 2012 byl tento institut rozšířen na případy úplaty za plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na bankovní účet vedený v zahraničí (§ 109 odst. 2 písm. b) zákona o DPH).
Od 1. ledna 2013 se pak institut přejmenoval na ručení příjemce zdanitelného plnění a byl rozšířen o další 3 situace, a to na platby zcela nebo zčásti na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn, na přijetí plnění od tzv. nespolehlivého plátce a na nákup pohonných hmot od osoby neregistrované jako jejich distributor.
Podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 11. května 2006, Federation of Technological Industries a další, C‑384/04, je vnitrostátní právní úprava založená na nevyvratitelných domněnkách zavinění ručícího daňového subjektu v rozporu s evropským právem. Taková úprava sice může být založena na domněnkách vědomí ručícího daňového subjektu, takové domněnky nemohou být vyjádřeny způsobem, kdy by se jejich vyvrácení důkazem o opaku stalo pro osobu povinnou k dani prakticky nemožné nebo nadměrně obtížné. Takové domněnky by podle názoru generálního advokáta daly vzniknout „systému odpovědnosti bez zavinění“, který by už šel nad rámec nezbytné ochrany plateb do veřejného rozpočtu.
S těmito argumenty zmiňovaná stížnost napadá většinu ustanovení zákona o DPH týkající se ručení, a to jak část ustanovení účinných již od 1. dubna 2011 (ručení v případech, kdy úplata za zdanitelné plnění je bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny), tak všechna ustanovení novější, tj. § 109 odst. 2 až 4 zákona o DPH ve znění účinném od 1. ledna 2013. V rozporu s evropským právem by tedy podle JUDr. Ing. Lichnovského mělo být 5 následujících napadených druhů ručení příjemce zdanitelného plnění upravených zákonem o DPH, a to v případech:
- úplaty za plnění
- bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylné od obvyklé ceny,
- poskytnuté zcela nebo zčásti na bankovní účet vedený v zahraničí nebo
- poskytnuté zcela nebo zčásti na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn,
- přijetí plnění od tzv. nespolehlivého plátce nebo
- nákupu pohonných hmot od osoby neregistrované jako jejich distributor.
Jedná se tedy o všechny případy, kdy ručení příjemce zdanitelného plnění není plně odvislé od jeho zavinění, a zavinění lze případně prakticky vyvracet důkazy (případy, kdy příjemce věděl nebo vědět měl a mohl určitou skutečnost představující nekalé jednání dodavatele), tj. situace, kdy ručení příjemce je, nebo by z různých důvodů mohlo být, založeno na nevyvratitelné domněnce zavinění.
Zajímavá je i možná interpretace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH (tj. ručení v případě platby jinam, než na zveřejněný účet), která je uvedená ve stížnosti; podle tohoto výkladu by takové ručení mohlo jednoduše vzniknout z důvodu splnění závazku jakýmkoli jiným způsobem (tj. např. platbou v hotovosti, v naturáliích, zápočtem apod.); podle stěžovatele by se jednalo o „neproporcionální vpád do smluvní volnosti subjektů, když od daňových subjektů je vyžadováno, aby ke splnění závazku využívali jen a pouze platbu na zveřejněný účet“.
Stížnost u Evropské komise na členský stát má právo podat každá osoba, pokud si myslí, že právní nebo správní opatření nebo jednání členského státu jsou v rozporu s právem Evropské unie. Samotný průběh řešení stížnosti může mít několik fází (od šetření přes zahájení řízení pro porušení práva až po podání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru; záleží zde také na spolupráci členského státu s Evropskou komisí) a řízení může trvat poměrně dlouho. Každopádně bude zajímavé vývoj tohoto případu pozorně sledovat.
Podle sdělení Generálního finanční ředitelství z 29.3.2013 správci daně o půl roku, tj. do 30.9.2013, odloží vymáhání ručení v případě platby jinam, než na zveřejněný bankovní účet (ust. § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH).
Kontakt:
Mojmír Ježek, advokát
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
m: +420 777 192 338
e: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
[1] Zákon o DPH zná ještě tzv. ručení oprávněného příjemce (§ 108a). Oprávněný příjemce je třetí osoba (jejíž postavení upravuje zákon o spotřebních daních), které vznikla povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit v souvislosti s přijetím vybraných výrobků z jiného členského státu, a ručí za nezaplacenou daň z dodání tohoto zboží třetí osobě osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu, ledaže prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude osobou, která toto zboží pořídila, řádně zaplacena.
